Kate's Creek

Vždycky, když si člověk myslí, že teď je to snesitelný a vše se bude obracet k lepšímu, zhroutí se to naopak jako domeček z karet. Co dál? Vyčkávám.

Třetí měsíc v „náhradním ubytování“. Zdá se, že nebude poslední. Zpátky na Lidickou se mi snad ani nechce. Znechucení z celé té situace tam a k tomu ještě to stěhování. Achjo, řekl by Jiří.

Vánoce v Londejně. Včera jsem se začla děsně těšit a plánovat. A pak přišel ten zhroucený domeček. Teď nevím. Ale těším se asi pořád, i když už ne tak jak předtím. Určitý představy a očekávání se najednou vypařily.

Bude líp, zase jednou. Akorát že tuhle větu si opakuju už nějak moc dlouho. Bude líp, až na jaře přijedu za Aničkou do Minšenu, půjdu si zaplakat do Oberschleißheimu a na Maß do HB. A pak zas bude o hodně hůř.

Nelíbí se mi, že stárnu. Život nějak běží a já si pořád připadám jako ta dvacítka, co sem přišla do prváku. Nelíbí se mi, že nevím, co bude dál. A že ta budoucnost se nebezpečně blíží. Přitom už se nemůžu dočkat, až tady bude. Vím co chci a nevím, jestli to dostanu a to mě děsí. Wie einfach.

„Wie ich euere Mutter kennengelernt habe“ je seriálem posledních dní. Auf Deutsch, so geil. smile

Léto v pytli. Ale ono vlastně letos žádný nebylo. V červnu se ze mě stal bakalář. Získala jsem titul... Ale dopisy ze StuWe, že mi pošlou ještě 124 eur, mi pořád chodí bez. Dopisy z MU, že mě přijali na mgr studium už mi chodí s titulem. A vzkazy od Arielle, že by si ráda přečetla mou bakalářku, tu, nad kterou moudré hlavy na naší katedře ornuly nos, mi chodí na mail. Nebýt těch prvních dvou prázdninových týdnů s rodičema u Atlantiku, stálo by tohle léto opravdu za prd. A taky bych pravděpodobně až na těch pár dní tropických veder nezahlídla slunko. Nástavba patra na Lidické (ne)úspěšně započala v červenci a stejně (ne)úspěšně pokračuje dosud (a pravděpodobně ještě nějaký ten měsíc pokračovat bude), takže (ne)dobrovolně trávím léto v Praze. A možná je to tak lepší, v Brně by mě kleplo. Nemám to tam ráda čím dál víc. Možná i proto, že z mýho útočiště se stalo vytopený neobyvatelný cosi a já budu jako bonus muset asistovat při opravě. Jak topící se dřívka se držím představy odchodu za dva roky. Přijde mi to nekonečný. Obzvlášť to nadcházející studium na KAA. Ale přežiju to, vím. 13 měsíců zpátky. Pamatuju si, že před rokem jsem prázdno zaháněla whiskou a weissbierem u Andrease. Pak Andreas zavřel a zásoby Ballantinky došly. Mozek postupně otupěl. Prázdno se vrátilo po státnicích. A ne a ne se ho zbavit. A zase šedivý smradlavý špinavý město a ulice plná tramvají. Kolikrát ještě??? Whiska jistí všechno. Jako by to bylo včera...

Nepříjemný vzpomínky. Bittersweet. Čím víc, tím víc. Porovnávání. Tolik věcí, který už jsem neřekla a chtěla bych. A seznam bude jen růst. Vždycky, když taková věc nastane, připomene se mi, že bych ji chtěla říct. A nemůžu. Druhá babička nás odepsala. Moje státnice zazdila stoprocentně. Honýšova Natálka halt rules, i když vypadá jako něco mezi mimozemšťanem a hnusným chlapečkem, chudák dítě. Před pár týdny jsem si návštěvu splnila, mám pocit, že na několik let dopředu... Má pravdu Maru, že kdyby si tohle brala, skončila by v blázinci... a já mohu jen Bonovi děkovat za to, jaký mi přidělil rodiče.

Staatsexamen se blíží. Skoro až mílovými kroky. A přesto se čas poslední dny nekonečně vleče. Bojím se, že do příští středy se mi to, co jsem do hlavy pracně nacpala, zase vykouří. Uvidíme... Dávám tomu šance fifty-fifty. Září to jistí.

München. That's where I go when I'm lonely. Stýská se mi. Víkend před pár týdny jenom rozjitřil pocity. Po překročení hranic pomalu se rozjasňující oči, který při příjezdu do Oberschleissheimu už svítily. Jako bych vystoupila z mlhy. OEZ, Uni, Biergarten v Englischer Garten, Radler, vonící U-Bahn a „bitte zurück bleiben“. Endlich wieder zu Hause. Übernachten u Stephana a Moniky v Dachau, příjemný večer u vína. V sobotu Schloss Nymphenburg, Botanischer Garten s tisícem kvetoucích rododendronů, Frühlingsfest na Theresienwiese, Maß Weissbier, Marienplatz, CundA, HundM, S1 richtung Freissing/Flughafen (der vorgehende Zugteil verkehrt nach Freissing, der hintere zum Flughafen)...kéž by. Místo toho S2 richtung Dachau. V neděli zpátky do Oberschleissheimu, povinný slzy u Schlossu, oči se postupně zastřely a mlha se začla vracet. Ještě čtvrtka Ente s kartofelknödel a rotkraut a pak už zurück nach Tschechien. Teď jsem zase tady a mám pocit, že tu nemám co dělat. Ale co už...

Lingvistika rules a v posledních dnech mi stále v hlavě zní „I have de Saussure complex.“ smile

A zase bory hučí a voda šumí. Ale teď už nějak trochu snesitelněji. Bakalářka se zítra nese do tisku. Státnice za dveřma. Předminulý víkend Paříž. Skvělý tři a půl dne s Týnkou. Pondělní víno s Noemi, jak je hezký vidět zase téměř neplánovaně některý lidi. Paříž je hezký evropský město. S Eifellovkou, katedrálou,které někdo usekl věže, miniaturou sochy Svobody a psíma výkalama valejícíma se všude po chodníkách. Líbilo se mi tam moc, z velké části taky proto, že jsme tam byli právě s Týnkou. Všechno v klidu a v pohodě, žádný stresy a křeče. Ale takový ten zvláštní pocit se nedostavil. Prostě normální evropské město. Kdyby mi někdo řekl, že už se tam nikdy nepodívám, moje rekace by byla “No bóže...” Jen by mi možná bylo líto, že nezbyl čas na Louvre. Mám pár míst, která ve mně ten zvláštní pocit vyvolávají. Úzké uličky v historickém centru Aachen, útulek pro sociálně slabé v Augsburgu, Dóm v Kölnu. A Londejn, hlavně Londejn. Ten pocit, kdy člověk chodí městem a připadá si jak v jiném světě. Vysoký baráky, stromy, úzký ulice a dvoupatrový červený autobusy. Paříž ve mně vyvolávala hlavně myšlenku “panebože ti frantíci, jak tohle tady mohli postavit?” smile A taky jsem ještě nikde jinde v Evropě neviděla, aby v každém větším parku byly volně k použití kovové židličky a lehátka. No prostě Francouzi, no. Přivezla jsem si odtud přívěšek na klíče ve tvaru Eifellovky, protože jak říká Sabrina, “Paříž je vždy dobrý nápad. byla jsem tam šťastná. Ty bys byl taky.” lol

Za pár týdnů, přesně šestého května, vzhůru na západ, vzhůru do Minšenu! Oblíknu dirndl, dám si Maß, Weißwurst, Weißbier, Currywurst, Gebratene Schweinshaxe mit Knödel, Bretzel a Apfelstrudel mit Vanillasauce. A budu konečně zase na pár dní doma...

Shodly jsme se s Noemi, že nám snad nejvíc chybí mnichovské pivo...kdo ochutnal pivo v Bavorsku, už jiný pít prostě nemůže.

Zase ne moc nejšťastnější období. Mám pocit, že už se fakt trochu opakuju. Federica napsala na facebook “Vor einem Jahr endete meine Erfahrung in München, und jetzt möchte ich noch da sein...” a já jí to s malou změnou (vor einem Jahr hatte ich noch 5 Monaten in München vor) ráda odsouhlasila. Únor byl hodně špatný měsíc. A březen v tom zatím úspěšně pokračuje. Kdykoliv otevřu soubor s bakalářkou, smutek se prohloubí. Už proto, že se musím proklikat přes složky Munchen-Schule-WinterSemester... Myšlenkama jsem v Oberschleissheimu, koukám Helmutovi do okna a vzpomínám, jak mi psaní tam šlo samo. A jak když bylo nejhůř, vyrazila jsem si do OEZ, na Kaufinger Strasse, nebo jen do naší místní shopping area. Tady je mi nejlíp, když nemusím vytáhnout patu z bytu. Welcome in Brno. Aspoň, že ta Zula (Zulassungs Arbeit) zatím docela odsýpá. Po bytě se nám sice válí chuchvalce prachu a ve dřezu začíná růst plíseň, ale já stíhám mezi psaním sledovat i osudy Frau Doktor Haase. Německý seriál v originále. Unglaublich.

Před pár týdny nás navštívili Janička s Honanem. Boží víkend, prozměnu. grin Dali jsme Farmár maraton a za jedno odpoledne zvládli celou slovenskou reality show Farmár hladá ženu. Skoro bych až řekla, že to bylo no comment, smile. V neděli ráno (po poledni) vylezli z obýváku a prý že “my ti musíme něco říct, my se máme rádi.” double smile “No konečně,” okomentovala to později moje maminka.

Hezké věci přede mnou, zum Gluck. Francie za pár dní, Les 2 Alpes. Francie za měsíc, Paříž. Děsně se těším na Týnku. A jsem moc zvědavá, co bude o životě tam říkat. A taky jestli se jí po šesti měsících bude chtít zpátky. A pak na jaře, na jaře možná Munchen...

Hlášku dne mi dnes napsal Honan na icq, já jsem si ji nezkopírovala a zapomněla. Pamatuju si jen, že jsem se na to dívala a říkala si, že to by měla být hláška dne. smile

Radler z Aldi, rozsvícený stromek, Bono zpívá s Herbertem Grönemeyerem německy, Matěj Hádek vypadá jako Bono a Jirka Mádl jako Robbie Williams. Ich würde gerne zurück nach Deutschland. Ve čtvrtek ústní zkouška z němčiny, dlouho už jsem nevedla desetiminutový monolog z patra. Věděla jsem, jak dobře mluvíš německy, napsala Barbara. Potěšila. Doufám, že se brzo vypraví na výlet do Prahy, ráda bych ji zase viděla. Ve středu další osobní úspěch. Cizím autem sama až do Rosic a učit haranty usoplený. Některý z nich jsou skoro až roztomilý. Některý bych vzala něčím tvrdým po hlavě. smile

Vánoce utekly nějak děsně rychle. Asi taky kvůli tomu nachlazení, co mě drželo asi čtyři dny v posteli. Ale i tak jsem si to užila. Času bylo málo, ale všechno jsme zvládli. I návštěvu ve Vršovicích. Měla jsem trochu strach, ale pak jsem byla fakt ráda, dědu jsem už dlouho neviděla. Před návštěvou z druhé strany rodiny jsme naopak plánovaně utekli. Pak ještě Kuřim, tak nějak v běhu. A pak to nachlazení. Ve čtvrtek jsem se ztopořila, nakoupila veky a netrpělivě očekávala příjezd svého oblíbeného duaJ. Silvestr v naší staré dobré společnosti byl krásný. A včera jsme se s Honanem shodli, že máme absťák. Už se těším, až nám sem zase přijedou.

Leden je zatím takový nijaký. Smutný a apatický. Sedím u počíteče a hraju kuličky. Prokrastinuju. A prozměnu pláču po Mnichově. Ale hlavně že ty bory šumí po lučinách a voda hučí po skalinách. smile

Vzpomínám na podzimní večery v Oberschleissheimu a je mi smutno. Teplý čaj, postel, jogurt, pocit útulnosti. Úterní Barabendy. Občasná setkání s Dankou. Všechno mi to chybí, děsně, strašně, nesnesitelně. Tehdejší chvilkové záchvaty paniky mi přijdou snesitelnější, než pocity, co mám teď. Snažím se nevnímat okolí. Pořád se obrňuju apatií. V ulitě, za zdí, nebo tak něco. Chybí mi všechno, stýská se mi. Jak je možný, že tam mě všechno bavilo? Děsně ráda jsem se oblíkla a zajela do naší, shopping area, i když bylo třeba minus patnáct stupňů. Ráda jsem chodila na S-Bahn pěšky. Ráda jsem chodila do menzy. A do školy. A měla jsem ráda pauzy mezi hodinama. Tady bych nejradši nevylezla z postele. A když už musím ven, vlezu do tramvaje, jen abych nemusela po Lidické pěšky. Fuck! Nedokážu se s tím pořád srovnat. Rok jsem žila v civilizované zemi a teď zpátky na východě. Lidi na ulici se na mě divné dívaji. Vlastně se moc nedivím, když porovnám to, co mám na sobě já a co oni. Město šusťákových bund. Chlapci jdoucí do divadla v obleku, kteří přes něj mají lyžařskou zimní bundu, jsou na denním pořádku. Veselé. K pláči.

Špatný myšlenky mě pronásledujou. Vzpomínky. Každý dva roky musí někdo umřít? Ale tohle se mě taky týká, i když vzdáleně. Takže babička má nárok až za daší dva roky! Dva naráz to přece být nemůžou... Bojím se.

Jsem unavená. Děsně unavená. Žádná zoufalost, žádná panika. Apatie. V sobotu jsem si otevřela jeden weissbier dovezený z Dresden jako poklad a málem jsem plakala. Chuť domova. Radlery ještě čekají. Dala bych si weisswurst. Dala bych si buttergemuse. Chtěla bych zpátky do Oberschleissheimu a vím, že bych tam zase brečela jak malá. Tak jako v říjnu. Před měsícem jsem tam byla. Tak dávno. Doma. Kdybych tu neměla Chandlera, bývala bych se byla nevrátila. Nevrátila. Prostě nevrátila!

Komm in mein Bott, ein Sturm kommt auf und es wird Nacht...

Tři měsíce zpátky a mně to připadá jako sto let. Tři měsíce zpátky a pořád jsem si nezvykla. Bayern des samma mia.                                                                                                                                                                  V pátek Dresden. Těšila jsem se jak malý dítě na Ježíška. I když jsou to Sasíci a je to východ, je to pořád nesrovnatelý. Západ. Deutschland. Během pár hodin jsem utratila skoro 200 eur. Jo, willkommen im West. A tak, ač jsem po ročním nakupování “u nás v Minšenu”, po kterém mi skříně praskají ve švech, prohlásila, že s nákupy končím, doplnila jsem už tak neexistující prostor o pár fěrtochů. Prostě to nešlo je tam nechat. Nudle u Číňanů, krevety u Nordsee, weißwurst v Pirně. Město, který nesmrdí. Proč tam to jde a tady ne? Vždycky, když jsem v Minšenu vylezla na Frottmanningu ze studenta, divila jsem se. To město voní. Vždycky stejně, prostě Mnichovem.                                                                                                                                                          Ingovi už se narodil black&white Noah. Stýská se mi. Uvidíme se vůbec ještě někdy? Babičku jsem neviděla už víc než rok. Tluče se ve mně pocit povinnosti a nechuť. O druhou babičku mám strach. Ale tak všechno bude snad OK. Aspoň na chvíli. Na tu třetí teď často myslím. A taky na Mirušku. Podzim, no. Roter Sand und zwei Patronen, eine stirbt in Pulverkuss, die zweite soll ihr Ziel nicht schonen, steckt jetzt tief in meiner Brust.

Skoro tři měsíce “doma”. Apatie přetrvává, v některých situacích se i prohlubuje. Myslím na to, jak bylo před rokem. Do Munchenu jsem si udělala výlet před čtrnácti dny. Zase Frottmaning, zase U6, zase “zuruck bleiben”. Přijela jsem v pátek po poledni a připadala si divně. Tady jsem byla rok doma a teď už sem zase nepatřím. Pak tenhle pocit přešel, zůstal jen ten “konečně zase doma”. OEZ, Nordsee, Weissbier, Marienplatz, Uni, Englischer Garten, Nymphenburger Schloss, nocování u Barbary, rozhovory v němčině, pivo se Stephanem a Monikou... a Oberschleissheim. Nevydržela jsem a v pondělí si tam zajela. Nakoupila terapeutický ponožky v Tedi a svačinku v Aldi a vydala se k zámku. Tam jsem seděla na lavičce, poslouchala Disintegration a brečela. Stýská se mi děsně. Po všem a všech. Pocit, že mě baví škola, jsem už skoro zapomněla. Apatie, no. A Till Lindemann k tomu.                     Z bytu na Lidické, mého přechodného doma, se momentálně vytratily téměř všechny špatné vzpomínky na poslední podzim a zimu, co jsem tu zažila. Je to teď takový hnízdečko, útočiště v šedi Brna. Tohle vykachlíkovaný město mi fakt k srdci nepřirostlo. Šedivo a špinavo a hnusně. Zakouřeno v hospodách a nedobrý pivo. Což vlastně ale charakterizuje nejen Brno. Když jsem se po čtyřech dnech jezdění mnichovským metrem vrátila do Prahy, musela jsem se smát, abych neplakala. Každý člověk vypadá jako potenciální vrah nebo úchylák. A ty protažený obličeje, ty teda fakt stojí za to. Apatie, hlavně se zbytečně nedojímat. Někdy to na mě ale padne. ...Doch der Haifisch lebt im Wasser so die Tränen sieht man nicht

Většinu času necítím nic. Jen apatii. Když jsme se vraceli předčasně z dovolené u Neusiedler See, nemohla jsem se rozhodnout, kam jet. Brno či Praha? Připadala jsem si tak neskutečně bezprizorní. A pak mě napadlo, kam vlastně chci. Do „Minšenu". Od té chvíle, co jsem se vrátila, chci zpátky. Domů. 

Drei Woche schon zuruck in Tschechien. Schreklich, oder? Nemůžu si zvyknout. Věty „u nás v Německu" na denním pořádku. Znechucení. Hlavně pořád něco dělat. Jinak by mi snad hráblo, nebo co. Odjezd byl děsivý. Možná ještě těžší, než jsem čekala. A podpora, s kterou jsem čekala, se nedostavila. Ale v sobotu ráno ještě bylo dobře. Douklidit zbytky věcí, vytřít Zimmer, nanosit kufry do auta. Pak přišla jedna z nejtěžších věcí. Loučení s lidma, který možná už nikdy v životě neuvidím. Už jen ta possibility je děsivá. Už nikdy nebude vedle mě bydlet Ingo, nebude mi nosit každou sobotu Hefezopf a nebudeme si nikdy vzájemně nakupovat. Už nikdy nebudu vařit se Stephanem a Monikou. Vzbudilo je naše nakládání věcí do auta, tak jsem se mohla pořádně rozloučit i s nima. Ale pořád ještě mi to úplně nedocházelo. Opravdu špatně se mi udělalo, až když jsem si v OEZ dala krevetky a koupila terapeutický kalhoty a svetřík, ty poslední. Nákup jídla v mém domovském Aldi a Lidlu jsem myslela, že už nezvládnu. Koupila jsem si karton Radlerů a jeden otevřela snad hned na kruhovém objezdu. Už nikdy... Skoro jako by mi někdo umřel. Netěšila jsem se vůbec na nic, jediný, co jsem doopravdy chtěla, bylo zabrzdit před kolejema, vyložit kufry a zůstat. Forever. Brečela jsem jen chvíli. Radler pak udělal svoje.
Ten rok tam mi dal tak moc, že to vlastně ani nejde popsat. Nikdy bych to neměnila. Byla jsem šťastná. Neuvěřitelně ustýskaná, ale neuvěřitelně šťastná. Teď se udržuju naživu jen myšlenkou, že Německo je blízko a nejmíň jednou za půl roku se tam můžu vracet. A taky tím, že už brzo se tam přesunu natrvalo. Teď teda zpět ve státě, o jehož kvalitách jsem se vyjadřovala už mnohokrát. Přede mnou papírování ohledně uznávání kreditů, podzim, a tak... It's just a moment, this time will pass. Hoffentlich.

I have climbed highest mountains, I have ran through the fields, only to be with you... a co z toho?

V mé letargii mě předminulý/minulý týden navštívily postupně Janička a Týnka. Navázaly na sebe tak skvěle, že se ještě i na Frottmaningu pozdravily a vyměnily si Tageskarte. A krásně tu s nima bylo. Shatzi Putzi Janička dorazila ve čtvrtek, tak jsem ji vzala do Biergarten v Hofbrauhausu na naše skvělé mnichovské pívo. V pátek, vědoma si toho že naše stará germanistka se v německy mluvící zemi neztratí, jsem ji vypustila s mapou a patřičnými instrukcemi na nákupy a sama vyrazila prozměnu k jezírku s Barbarou. Znovu ujištění, že se uvidíme i po mém odjezdu. "Ochutnám český pivo. Taky můžu přivézt nějaký německý." "Dobře, ty budeš pít to hnusný český, já vypiju ty německý." smile Skvělou mentorku jsem dostala. V sobotu jsem Shatzi Putzi vzala do Dachau. Vědoma si svých pocitů z předchozí návštěvy a considering své bušící srdce jen při pohledu na vnější zeď jsem ji dovedla k parkovišti a řekla "následuj šipky". Sama jsem si v místním einkaufszentru koupila studený kafe a minivětrníčky a pak se prošla zpátky na bahnhof. Je to hezký městečko, moc. Ale dívat se z okna na ten tábor bych teda nemohla. Na druhou stranu lepší, než kdyby ho zrušili. Lidi zapomínaji až moc rychle. Pak jsme si teda ještě zajely na beer do Olyparku, stihly bleskově koupit v OEZ šatičky a kalendář a rychle domů, neb na nedělní ráno byla v plánu Neue Pinakothek. A odjezd. Tak jsem Janičku posadila na žlutý bus a z druhého si odvedla Týnku. A vzala jí taky do Olyparku, smile. V pondělí pak prohlídka města a mass radler u Chinesischer Turm, v úterý Sleissheim Schloss a odjezd. Já pak do školy a na kafe a do divadla a byla jsem děsně ráda, že Icons ve středu nebyly a já se mohla na celý den naložit k jezírku. Teď trávím pár posledních dní s americkými prezidenty a doufám, že ten čtvrteční test napíšu alespoň trochu reprezentativně. Zítra (dnes) international office. Strašák hned po odjezdu největší. Už chci mít tuhle administrativu z krku. Joa prezidentů se nebojím. Britta není svině jako Jeff.

Jsem nějaká nervózní od té doby, co jsem se vrátila. Nervózní a přecitlivělá. Vlastně ani nevím proč. Možná to má co dělat s tím, že už mi tu zbývá jen sedm týdnů. Budu muset připravit tři prezentace, napsat jednu patnáctistránkovou esej, napsat jeden prezidentský test, oběhat tisíc officů s tisíci papíry a pak se vrátit domů. Chce se mi a nechce. Stará známá písnička. A děsně mi chybí Chandler. S ubývajícím časem mizí akorát pocity paniky, stesk zůstává. Nebo se snad i zvětšuje. Až budu konečně doma, budu plakat, že v ČR je všechno šedivý, lidi jsou hnusný a škola sucks. Oh my goodness me. Děsně se těším, až za mnou Chandler za patnáct dní přijede. Snad nám konečně vyjde ta zoo. Chtěla bych mít obojí, Německo i Chandlera. Tak třeba se za pár let poštěstí...

Po deseti dnech v ČR a třech víkendech za sebou strávených s Chandlerem jsem se včera vrátila na západ. Ani jsem skoro nebrečela tentokrát. Vidina toho, že za dva měsíce už se zase budeme tahat po Lidické za ruku, mě nějak uklidňuje. Na druhou stranu mě tenhle fakt ale děsí. Tady se mi sice stýská a o moc delší dobu bych to odloučení už nevydržela, ale jsem tu šťastná. Opravdu a nejvíc. V Brně budu mít toho jedinýho, kvůli kterýmu se ještě na východ vůbec vracím. A jinak budu nešťastná. Protože podzim, šedý město, ulice s tramvajema, smrdící lidi, ústav, který se s LMU srovnávat vůbec nedá a kde člověku jen systematicky stelou klacky pod nohy. Hrozně se toho návratu bojím, protože ty dosavadní byly snesitelné jen díky vědomí, že se zase na západ můžu vrátit. Ale tak zvládnu všechno a bylo hůř, lol.

Nach Heidelberg, Koln, Aachen und Bonn gehe ich dieses Wochenende. Těším se. Mám novýho spolubydlícího. Má štětku na holení a vypadá zatím sympaticky. Stephan mě od doby, co si našel svou slečnu s obřím zadkem a ona jmenovaná se přestěhovala do naší Studentenwohnheim, ignoruje. A doopravdy nejsem zas až tak posedlá vzhledem ostatních (já jen tím svým, haha), ale jení zadek v poměru ke zbytku jejího těla a k její výšce je prostě huge. Aspoň si při pohledu na ni připadám hubená. multiple lol

ČR jsem si užila. S Marti jsme strávily pár večerů sjížděním Rammstein videí na youtube, miluju Tilla Lindemanna. Zpívám si teď stále nastřídačku Bayern des samma mia a Seemann. A nejvíc jsem si teda užila Bierfest v Brně a Poldovy rozzářený vočička při pohledu na můj nový dirndl. Kachna je prostě občas ráda středem pozornosti. lol again

Btw, Helmuta (ne toho odnaproti, ale opravdickýho) jsme potkali v sobotu v S-Bahnu. Akorát Bob nebyl nikde poblíž. Budu si teda muset nechat Chandlera a čekat na diamant, smile. Prodloužený víkend jsme si užili krásně, na mé prognózy došlo jen z části. Pršelo sice většinu času, ale v kuchyňce jsme se celou dobu nemuckali. Ve čtvrtek jsme se vydali do Barbarou doporučeného Mensch und Natur Museum a tam běhali od jedné „atrakce" ke druhé. Moc mi to připomnělo Natural history museum v Londýně a byla jsem nadšená. Pozorovat na mapě, jak se v průběhu miliard let posunovali kontinenty a hádat, které houby jsou jedovaté. Úplně jsem viděla Chandlera, jak tam chodí s malým Gáborem a vysvětluje mu všechny ty geologické jevy. muck Ty jevy já si vždycky nechám nadšeně vysvětlit a pak je zapomenu. achjo Tak třeba bude mít Gáborek lepší paměť, smile.
V pátek jsme jeli do OEZ, prozměnu. Já jsem ukojila svou několik týdnů trvající touhu po mangové zmrzlině tím, že jsem si dala ořechovou, tiramisu a kávovou, lol. Taky jsem nakoupila v CundA ve slevě, mikina za 5 eur, to jim tam nemůžu nechat. Pak vzhůru do Almenrausch a nejnáročnější aktivita celýho víkendu vůbec. Kachna si vybírala dirndl. A vybrala! A kupodivu světle zelený. A boží a mám v něm obrovský prsa, lol. Akorát zástěrku neměli správnou, tak tam teď budu běhat, dokud ji nedostanou. Mohli by už tento týden, neb bych si chtěla svou novou část garderoby obléknout na pivní dny v Brně. Tak uvidíme, no. Po náročném nakupování jsme se zastavili v Hofbrauhausu, uzmuli dvě místa u stolu s Američankou, která měla oči navrch hlavy ješttě víc, než Puska v listopadu, dali si jejich boží pivo a ještě božejší Schweinebraten s knedlíkem. Ach jak mi bude německé pivo v ČR chybět.
V sobotu ráno jsme se ztopořili velice brzy a vydali se do Deutsches Museum. A byli překvapení znovu, protože to je snad největší muzeum, jaký jsem v životě viděla. Prošli jsme za šest hodin jen první dvě patra a podzemí, půlka stále ještě zbývá. Troufnu si tvrdit, že jsme byli unavenější, než po celodenní túře. Ale opět jsem nadšeně chodila od jednoho k druhému a zkonstatovala, že Národní muzeum v Praze by velmi nutně potřebovalo modernizaci. Tisíce brouků v tisíci vitrínách už asi moc lidí nezajímají.
Včera mi můj nejmilovanější odjel a já ani nestihla truchlit, neb ve čtvrtek 23:15 nabírám kurz ČR. Rovnou do Brna, s dirndlem v kufírku a hurá na radniční dny. A těším se moc a taky se těším, že se sem ještě budu moct vrátit zpět.

Měla bych si začít dávat pozor, neříkat hned všechno, co mi běží hlavou. Člověk by si prostě asi měl nechávat některý věci pro sebe. Maru mi tohle říkala vždycky. Jen já se to pořád nedokážu naučit. Naštěstí mám Chandlera, kterýmu můžu říct úplně všechno. Aspoň zatím, smile. Pořád víc a víc si uvědomuju, jaký mám štěstí.

Víkend s Janičkou a Honanem by byl dokonalý, nebýt jedné drobné maličkosti – byl až nestydatě krátký. Kéž bych je tu tak mohla mít na dýl. Drobná paralela. Všechno je s nima tak normální a přirozený. I rozhovory o kvalitě vibrátorů. lol Celý ten kraťoučký víkend s nima byl relax, i když to slovo nemám ráda. Žádný stresy. Stadtrundgang, Englisches Garten, Currywurst, Frühlingsfest, Alte Pinakothek. A taky příprava tradičních Käsespetzle k nedělnímu obědu. za „dohledu" Stephana a jeho nové slečny s velkým zadkem, sedících nad vyprázdněnými talíři. Nemám ráda, když si lidi vzájemně vysávají ústní dutiny na veřejnosti. Ale to jen tak pro pobavení.

Zítra, zítra už nepůjdu spát sama. Po třiceti jedna dnech. Všude tam, kam se podívám, něco z tebe mám... smile Strašlivě se těším, i kdyby mělo celý víkend pršet a my se měli muckat v kuchyňce. lol Ale tu zoo, tu bych teda chtěla stihnout. We will see. And it's Tuesday I'm in love...

Včera krásný den a tudíž výlet do Augsburgu. Městečko mě nadchlo a nejstarší ubytovna pro sociální případy v Evropě ještě víc. Ačkoliv útulek není zrovna to správné slovo. Městečko uvnitř města. Náměstíčko s kašnou, parčík, kostelík. Funguje dodnes. Všechno bylo hezký, ale tohle na mě zapůsobylo nejvíc. Byla jsem nakonec sama, od Noemi ráno přilétla zpráva, že má doma horu textů na pondělní ráno. Tak jsem se seznámila s pár novými lidmi a jen si potvrdila, že než se za každou cenu s někým bavit, budu radši sama. Moje nespolečenskost je čím dál tím větší. smile